Jak se stres projevuje v těle? Tělo ví dřív než hlava.

MUDr. Danu Hlaváčkovou znám osobně a v NUNA Studiu společně připravujeme cyklus Tělo ví. Když jsme si sedly k tomuto rozhovoru, navázaly jsme na témata, kterým se spolu věnujeme i při přípravě našich setkání: jak stres a emoce působí na tělo a co může každý z nás udělat pro své zdraví. Dana se celý profesní život pohybuje v medicíně. Pracovala v anesteziologii, urgentní medicíně i zdravotnické záchranné službě a desítky let sledovala, co s člověkem dokáže udělat dlouhodobý stres i jediná mimořádně těžká událost. Dnes propojuje zkušenosti lékařky s psychosomatikou a učí lidi znovu vnímat signály vlastního těla. V našem rozhovoru mluví o vyhoření, emocích, bolesti i o tom, proč péče o zdraví nestojí jen na lékaři.

Dano, většinu profesního života ses pohybovala v urgentní medicíně a ve zdravotnické záchranné službě. Co tě postupně přivedlo k psychosomatice a práci s tělem?

Moje první pozorování přišla ještě uvnitř záchranné služby. Hodně zkušeností jsem získala při práci na operačním středisku. Operátorka tam kromě hlasu nemá žádný jiný prostředek, jak být s člověkem, který se ocitl v těžké situaci a mluví pod velkým stresem. Viděla jsem, jak psychicky náročné tyto hovory jsou i pro samotné operátorky. Pod vlivem emocí pro ně někdy bylo velmi těžké dovést komunikaci k racionálnímu rozhodnutí.

Potom jsme v praxi zažili několik mimořádně náročných událostí: povodně, chemické havárie v továrnách nebo těžké dopravní nehody. Bylo zřejmé, jaký dopad má akutní stres na zdraví záchranářů. Když se podobné situace opakují a člověk s nimi nepracuje, začnou ovlivňovat jeho psychiku, tělo, rodinný život i schopnost dál vykonávat profesi. Objevovaly se první známky syndromu vyhoření.

Třetím impulzem byla proměna výjezdů. Závažných akutních stavů neubylo, ale začalo rychle přibývat lidí, kteří volali kvůli bušení srdce, chvění rukou, bolesti hlavy nebo jiným potížím, s nimiž si nevěděli rady. Často už absolvovali mnoho odborných vyšetření, ale žádná jasná příčina se nenašla. Tehdy jsem se začala víc zajímat o psychoterapii, psychosomatiku a také o vliv prostředí a způsobu života na to, jak člověk reaguje na stres.

Vzpomínáš si na chvíli, kdy sis naplno uvědomila, že tělo a psychiku nemůžeme vnímat odděleně?

Jedna zkušenost se pojí s mým původním oborem, anesteziologií. V době, kdy ještě nebyla dětská anesteziologie tak samostatně vyčleněná, jsem uspávala i malé děti. Sama jsem tehdy měla malého syna. Kdykoli jsem měla před sebou dítě přibližně v jeho věku, prožívala jsem velkou úzkost. V tom malém těle jsem viděla svého syna.

Po takové anestezii mě pravidelně bolela hlava, za krkem, někdy se dostavila migréna. Jiné vysvětlení jsem pro to neměla. Úzkost trvala třeba hodinu, po celou dobu operace, a tělo na ni reagovalo. Tehdy se o podobných věcech mezi zdravotníky téměř nemluvilo. Spíš platilo, že kdo medicínu psychicky nezvládá, má dělat něco jiného. Dnes se naštěstí dopadům zdravotnické profese na duševní a fyzické zdraví věnuje mnohem větší pozornost.

Setkávala ses často s pacienty, jejichž tělesné obtíže nebylo možné vysvětlit pouze výsledky vyšetření?

Velmi často. Pro člověka je to začarovaný kruh. Lékaři a výsledky vyšetření mu říkají, že je všechno v pořádku, ale potíže nezmizely. Stále ho trápí, a tak se začne ještě víc bát a dostává se pod další stres. Ten může potíže znovu posilovat.

Samotná moderní medicína takovou situaci pokaždé vyřešit nemůže. Ráda používám obraz trojnožky. První nohou je medicína, která zajistí diagnostiku a podle potřeby léčbu, léky nebo operaci. Druhou je psychoterapie, která pomůže, pokud se objeví závažné životní téma. A třetí nohou je sebepéče: znát sebe, své tělo, pocity a prožitky, rozumět tomu, co mi říkají, a vědět, po jaké technice mohu sáhnout, abych si dokázal pomoci i sám.

Sebepéče přitom neznamená lehnout si do postele, vzít si tabletku a celé hodiny hrát hry. Znamená aktivně se podílet na svém zdraví a někdy také změnit způsob, jakým žijeme.

To může být první krok k syndromu vyhoření. Na začátku se do všeho pouštíte s energií a elánem. Okolí vidí, že všechno zvládáte, a začne vám přidávat další povinnosti. Vy občas nestíháte, ale nechcete selhat, takže dál pracujete, doháníte a zase pracujete.

Je to, jako když vás nejdřív honí jeden vlk a po nějaké době už celá smečka. Najednou jste nesmírně unavení, ztrácíte zájem a každé ráno je problém vstát a jít do práce. To už je poměrně vysoká fáze vyhoření. Když se přidají tělesné projevy, například vyrážka, nevolnost, zvýšená teplota nebo bolest žaludku, je opravdu potřeba situaci řešit. Medicínsky, podle potřeby psychoterapeuticky, ale také přehodnocením životního stylu a toho, co od sebe ve své profesi i mimo ni očekáváme.

Někdy člověka zastaví až vážné ohrožení zdraví. Vzpomínám si na pacienta po infarktu, který měl několik provozoven a nedokázal si představit, že by od práce odjel na dovolenou. Jednu otevřel, dařilo se, tak přidal druhou, třetí a čtvrtou. Teprve infarkt otevřel otázku, zda by jeho život nemohl vypadat i jinak. Bylo by samozřejmě lepší začít naslouchat dřív, než si tělo musí pozornost vynutit takto hlasitě.

Které příznaky mohou upozornit, že dlouhodobý stres už přerůstá ve vážnější problém?

Jsou velmi rozmanité. Často nejvíc křičí bolest, ale mohou se objevit také nevolnosti, pocení, návaly, poruchy trávení, potíže v oblasti močového nebo reprodukčního systému, pokles libida či pocit, že se člověk nemůže pořádně nadechnout. Někdo jako by doslova nesl na ramenou tíhu světa.

Neexistuje jediný příznak, který by platil pro všechny. Nové, silné nebo přetrvávající obtíže samozřejmě patří k lékaři. Jestliže se ale nenajde jasná tělesná příčina a problémy pokračují, má smysl obrátit pozornost také k psychice, dlouhodobému stresu a způsobu života. Tělo a psychika nejsou dvě oddělené nádoby.

Proč je pro současného člověka dlouhodobý stres tak zatěžující?

Na akutní nebezpečí jsme vybaveni dobře. Stresový adaptační systém nám umožní rychle zareagovat, utéct nebo bojovat. Po ohrožení by ale měla následovat fáze odpočinku, doplnění energie a obnovy. Právě tu dnes výrazně zkracujeme.

Jsme téměř neustále v pohotovosti, v sympatické aktivaci. Tělo nemá dost prostoru vracet se do klidu. Dlouhodobá nerovnováha se potom může promítat do hormonálního a imunitního systému, trávení, mikrobiomu i celkové energie. Nestačí proto jen odstranit jednotlivý příznak. Potřebujeme znovu vytvářet podmínky, ve kterých se organismus může obnovovat.

Co bys chtěla lidem předat během cyklu Tělo ví?

Především to, že emoce patří do života. Pozitivní i ty, kterým říkáme negativní. Potřebujeme alespoň trochu vědět, jak na ně naše tělo reaguje, kde se v něm mohou schovat a jak mu neprožité emoce mohou ubližovat.

Chci, aby se lidé učili rozpoznat, jak se ve svém těle skutečně cítí a kde se jejich problém projevuje. Aby pochopili, že cesta ke zdraví a odolnosti je také jejich vlastní cesta. Západní medicína, východní přístupy, psychoterapie, jóga nebo další metody jsou cenné nástroje a průvodci. Nikdo z nich ale nemůže naši část práce udělat za nás.

Budeme rozvíjet to, čemu říkám soustředěná vnitřní pozornost. Většinu dne sledujeme, co se děje okolo nás. Potřebujeme si ale vytvořit chvíli i na to, abychom zjistili, co se děje uvnitř. Po silném emočním zážitku se můžeme zastavit a se svým tělem si pomyslně popovídat: Co se vlastně stalo? Co to se mnou udělalo? Co teď potřebuji, abych se mohl vrátit blíž k rovnováze?

Často se snažíme emoce analyzovat nebo rychle odstranit. Někdy je ale nejdůležitější dovolit si je prožít. Říkám svým klientům: „Neřešte to. Prožijte to. Ať je to veselé, nebo smutné.“ Když si člověk v těžké chvíli dovolí slzy, může to být to nejlepší, co pro sebe právě udělá. Pláč je jedním ze způsobů, jak tělo zpracovává mimořádně silnou emoční situaci.

Zdraví není jen výsledkem toho, co pro nás udělá zdravotnický systém. Významnou roli má každodenní způsob života: jak odpočíváme, jak se pohybujeme, co jíme, jak zacházíme se stresem a zda své tělo vnímáme jako partnera, nebo jako nástroj, který má bez odmlouvání vydržet všechno.

„Nejdřív musíme začít u sebe,“ uzavírá Dana Hlaváčková. „Nejen neustále sledovat svět kolem, ale udělat si chvíli i na to, co se děje v našem těle. Naučit se mu rozumět, mít ho rádi a aktivně mu pomáhat vracet se do rovnováhy.“

MUDr. Dana Hlaváčková vystudovala Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy. Má atestace z anesteziologie a resuscitace, urgentní medicíny a veřejného zdravotnictví a více než třicet let působila ve výjezdových týmech zdravotnické záchranné služby. Ve své současné práci propojuje medicínské zkušenosti s psychosomatikou, psychoterapeutickými přístupy a praktickou péčí o tělo.

Jak se stres a emoce propisují do těla – a proč nás někdy tělo zastaví dřív, než si připustíme, že už je toho moc? O tom mluví MUDr. Dana Hlaváčková v celém rozhovoru. 🎧

Poslechnout si ho můžete tady.